Po letech přicházím do své rodné vsi, tentokrát s bílou holí. Jak se těším, znám tu každý kout a každý tu zná mne. Po životě ve městě se potřebuji rozptýlit mezi svými známými, nabrat dech rodné hroudy. S kým se asi setkám a poznám ho podle hlasu? Zatím slyším jen ječení cirkulárky, ale i to je mi milé. Slyším pleskání malty na zeď… Rotunda mě vítá jako první. Je ve vsi nejvyšší, a proto odráží ozvěnu ťukající hole jako městský panelák. Vnímám úklid mezi domky, je totiž před posvícením. Kráčím hlavní cestou a přibližuji se k hlasům, které však náhle utichnou. Měl jsem ťukat hlasitěji, aby si mě všimli. I pleskot malty a hvízdání zedníků utichlo. Že by svačina? Tu slyším za sebou tlumené hlasy: "Jo, prej vůbec nevidí, je úplně slepej." Dělám, že se mě to netýká. Holí hmatám lávku, pod kterou jsem se v dětství skrýval před deštěm, jak milé pohlazení. Kde jsou ale lidé, na které tolik čekám? Před sebou slyším rachotící autíčko tažené dítětem, ale to mě nezná, vždyť jsou mezi námi dvě generace a já jsem tu tak dlouho nebyl. I hračka znehybní, je ticho a do ticha se ozve dětský hlásek: "Mami, proč ten pán ťuká a mává holi?" Žádná odpověď, jen psi se zuřivě rozštěkali, ale kam na mě, těch já se přece nebojím. A jak tak kráčím, podávají si štěkající strážci štafetovou zprávu o mém putování. Slyším píšťalku - aha, to je rozhodčí z blízkého fotbalového hřiště, tam jistě najdu známého. Ano, a už je bílá hůl uvádí do hry. Chvilka ticha, pak bujaré, hlasité vítání, špatně skrývající rozpaky z nenadálého setkání. Bezradnost, nepřipravenost k překlenutí vytvořené propasti mezi vidomými a slepým. Jak s ním navázat kontakt, proč sem přichází, potřebuje něco, chce od nás něco slyšet…? Sedíme u stolku, sklenice cinkají, předhánějí se, kdo mi zaplatí pivo. Hovor pomalu umlká, spolustolovníci se vytrácejí jeden po druhém fandit svému mužstvu. Zůstávám sám a dopíjím ten zhořklý mok. Do vsi jsem vkročil s hlavou vztyčenou, hrdý na svou samostatnost, toužící po lidském kontaktu. Teď je mi smutno, pomalu opouštím svou rodnou ves. A aby mého pokoření nebylo dost, slyším ženský hlas: "Počkej, nesu ti chudáčku karásek, měl si je přece rád. Víš, kdo jsem? Chodili jsme spolu do obecné školy."

Viktor Sedlář