Jako děti jsme jezdili každým rokem do školy v přírodě na Šumavu. A jako všechny děti jsme se tam snažili pořádně vyřádit. Jednou jsme s kamarádem Frantou Svobodů jen tak blbli. Franta mě pošťuchoval a já ne a ne ho chytit. Ale najednou se mi to přece jen povedlo, popadl jsem člověka v huňatém svetru. Protože jsem předpokládal, že je to hledaný Franta, spustil jsem krvelačně: "Tak jen pojď, Svobodníčku! Už tě držím! Už mi neutečeš!" A rozmýšlel jsem se, jestli mu mám spočítat žebra, nebo mu zakroutit uchem. Jenže v tom se ozvalo: "No, počkej, počkej, kapitáne, teď mě nech na pokoji!" V momentě jsem ztuhl, ten hlas jsem totiž poznal. Podobný svetr jako Franta nosil také učitel, který nás měl na fyziku a zpěv.

Tonda Šafář