Dečičky byly mou velevášní tak kolem mých šesti let. Měla jsem hodně všelijakých zvrhlých nápadů, jako třeba - maškaření se. To jsem na sebe navlékla třeba šestery babiččiny šaty, ovázala se pásky a jako módní doplněk použila třeba šestery různé korále. I na kosmetiku přišla někdy řada. Tlustě, jako chleba s máslem, jsem si namazala tváře krémem a někdy se i napudrovala. To pak byl pudr všude a zřejmě hezky dlouho. Ještě dnes je mi divně, když si představím, že to babička všechno po mně bez reptání uklidila. A dečičky? Těmi jsem dlouho nikomu neškodila. Vytrhávala jsem je a vystřihovala ze všech možných papírů, které byly v dosahu. Netušila jsem, že jsou papíry i k jiným účelům. Tak to bylo i s těmi, u nichž mě jednou přistihl tatínek. Bezstarostně jsem si nad uhlákem vystřihovala a on najednou stál nade mnou. Zuřil, zřejmě bledl i rudl. Papíry souvisely s jakýmsi jeho zlepšovacím návrhem. Inu, dostala jsem řemenem. Samozřejmě jsem při výkonu tohoto práva útrpného ječela víc, než to bolelo. Z úst se mi draly hysterické výkřiky: "Já jsem slepá, slepá, slepá!!!" Dodnes nevím, jak jsem na to přišla, že jsem se takto bránila, ale zabralo to. Jekot přilákal z prvního patra babičku, která mě, ještě řvoucí, odvlekla z dosahu trestajícího řemene. Dnes vím, vlastně si na to i pamatuji, že bratři dostávali víc než já a častěji. Oni se neměli na co vymluvit. Za to, co se stalo, jsem samozřejmě nemohla, ale nebezpečí, které pod tím vším leží, hrozí i dospělému člověku. Nebezpečí výmluv - to, či ono nejde, protože jsem na tom tak a tak. Stále se může ozvat ten jekot, uvnitř nebo i navenek, který neosvobozuje, ale brzdí. Jsou pryč časy dětských nápadů, někdy bláznivých, někdy vyplývajících z nudy. Tak si snad mohu dovolit malé ponaučení. Když je ve vašem okolí dítě a zvlášť je-li nevidomé, zkuste udělat něco pro to, aby se nenudilo.

Eva Budzáková