Nešťastnou shodou okolností se moje manželka ocitla v nemocnici a řekli mi, že nejméně na 6 týdnů. Zůstal jsem v bytě sám, a i když jsem řadu činností, dříve nezbytných, odboural, přece jen jsem, při svém jen orientačním vidění, musel svůj sortiment domácích prací rozšířit. Nebudu tady líčit, co všechno jsem v domácnosti prováděl a jak to dopadlo, jen uvedu příhodu s ořechovým závinem. Jednoho dne jsem si koupil několik koblih s marmeládou a ořechový závin z lístkového těsta. Pár koblih jsem si popřál ke kávě a závin jsem uložil v původním balení do kredence. Když druhého dne přijel syn se snachou na návštěvu, byl jsem rád, že jim mám co nabídnout. "Irenko," povídám snaše, "v kredenci je ořechový závin. Podej ho ke kávě." Snacha otevřela kredenc a povídá: "Ale to není ořechový, to je makový závin." Když se podívala blíže, vyjekla: "To není mák, to jsou mravenci!" A hned si poradila. Mravence sfoukala, setřásla, zbylé povybírala a bylo to. Zase to byl závin ořechový a docela nám chutnal. Já jsem přitom přišel na to, co mě to stále lechtalo na rukách, když jsem si pochutnával na koblihách. Kdyby byla manželka doma, tak by si to ti mravenci vůbec nedovolili. Jak se totiž třeba jen jeden objeví, následuje úplné vystříkání všech míst, kde by se mohli vyskytnout. K tomu je u nás účinný prostředek vždy po ruce. Za mého hospodaření si mravenci vytvořili frekventovanou cestičku od dveří do dvora až ke kredenci. Jak se dostali k zabalenému závinu a do sáčku s koblihami, ovšem nechápu. Vše jsme vyřešili rázně. Mravenčí cestičku snacha vystříkala a já jsem napříště uchovával sladké pochoutky v ledničce. Jak ale mravenci přišli na to, že manželka není doma a já že je nevidím, to mi není jasné.

Josef Horák