Zvuk je všechno, co slyšíme. Ano, tak bez výjimky začíná výklad mých profesorů hudební teorie. Mají pravdu, přisvědčuji a myšlenky se připojují táhlým zaúpěním. Je noc psů a zvonů, v níž se ozývá i šum ulice a živočišný řev mého srdce. Když jsem na Moravě, často naslouchám meluzíně, naříkající pod okny. Proč asi? Chtěla bych také tak nádherně skučet. Někdy se o to pokouším, dosud však marně. Její kvílení ve mně vzbuzuje hrůzu, jindy smích, slzy, nebo poněkud zvrhlé vášně a představy. Škoda, že jsem odsouzena k člověčenství. Toužím být malým, bílým vyjícím pudlem a zpívat staré árie. Po náročném výkonu bych pomočila žasnoucí okolí a zkrátka bych provozovala rozmanité nepřístojnosti, jež mi lidství neumožňuje. Nejvíce mě fascinuje psí vytí a ostatní zvuky, které naprosto nespoutaně vydávají zvířata. U němých tváří ještě chvíli zůstanu. Jistě všichni dobře znáte sýčka, lidově řečeného ťuhýka. Říká se o něm, že létá v noci za světlem, jež svítí u umírajícího. Tento tvoreček mi způsobil před sedmi lety téměř celonoční nespavost. Dlela jsem toho času doma na Moravě. Zpočátku se zdálo, že noc proběhne v klidu. Podle svého obyčeje jsem se pomodlila Otčenáš, Zdrávas Maria a Andělíčku, můj strážníčku a usnula. Mohlo být asi kolem druhé, když jsem se probudila, z kuchyně jsem slyšela zvuk ledničky, dnes bych řekla, že zněla tónem kontraas. Najednou tento uklidňující tón přerušil strašný, žalostný, divoký skřek. Byla jsem sama, čas už pokročil, každý si šel po svém. Ťuhýk houkal, já chodila po bytě, naslouchala a postupně se mne zmocňovalo šílenství a s ním přicházel strach. Znala jsem ťuhýka z babiččina vypravování. Stála kdysi se mnou a sousedkami na mostě, hovořily o zvýšené úmrtnosti v naší vesnici. Tetička Lidka řekla: "Ja božéé, ten ťuhýk zas v noci skřékal, nemohla sem vůbec spat. Kdo, prosím ťa, Fano, zas umřéél?" Vracela se mi její slova v oné temné noci a obestřel mě neznámý pocit. Cítila jsem poznání smrti, tajuplného, podivuhodného konce, odkud není návratu. Ťuhýk letěl i kolem mého okna. "Kdosi snáď umřéél," znělo mi v hlavě. Začalo se rozednívat a ťuhýk umlkl. Nejsem pověrčivá a jsem si vědoma toho, že toto mé líčení potvrzuje pravý opak, věřte, skutečně nejsem. Vyprávím svůj zážitek proto, že jsem si ho vybavila právě v souvislosti se zvuky. Zvuky pro mne všeobecně znamenají vnitřní inspiraci a předmět k přemýšlení. Zanechám dumání o zvucích a ponořím se do neméně, alespoň pro mne, zajímavé kapitoly - lidské hlasy. Pominu teorii, která praví, že slepí poznají z tónu hlasu, jakou má daná osoba povahu. Musím se přiznat, že mám na věc poněkud jiný názor. Mnohokrát jsem se zmýlila, pod příjemným hlasem se může skrývat notná dávka hnusného a naopak. Chtěla bych zde mluvit pouze o hlasech příjemných, ne však záludných. Například fyzický básník Petr Váša. Nevím, kdy a kde jsem ho slyšela poprvé, ale zážitek to byl nesporně veliký. Obdivuji, že se nestydí projevit, mám nahrávku jeho fyzických básní a musím říci, že je to pro mne místy, v dobrém slova smyslu, až nesnesitelné. Ta živost, šílená síla, povzbuzení… Naproti tomu mi v hlavě zní uklidňující, hluboký hlas pana Josefa Topola, jež na mne působí jako hojivá mast. Pod jeho hlasem si představuji anděla s průsvitnou tváří a mírnýma očima. Zde si mohu být jista, že hlas ukrývá vzácného člověka. Totéž bych mohla říci o hlasu jeho syna Jáchyma, jeho hlas je jako světlo, je barevný, čistý, vyznačuje se zvláštní intonací. Mohla bych ještě jmenovat básníka Jiřího Kuběnu, o němž je známo, že při přednesu svých veršů zpívá. U těchto, pro mne výjimečných hlasů platí, že bych v jejich podání nemohla poslouchat žádné složité texty, smysl slov by šel mimo mne. Hlasy lidí jsou pro mne důležitým vodítkem k identifikaci dotyčného. Jsou hlasy démonické, hlasy andělské, hlasy pastýřů i zlodějů. Jsou hlasy v rouně beránčím i v kůži vlčí. Na některé zvuky a hlasy si dávám pozor, občas neškodí zastavit se, tiše naslouchat a - nedívat se.

Pavla Šuranská