Jsem doma tři týdny po několikadenním pobytu na oční klinice. Sladká neznalost budoucnosti spočívá v tom, že věřím tamním lékařům, že mi budou za tři měsíce vyjmuty stehy z očí a potom… Dnes ještě nevím, že potom nebude stále nic víc než více beznaděje a tmy. A proto nepátrám po ničem, co by měl vědět a znát člověk těžce zrakově postižený, či přímo nevidomý. Nikdo mě také sám o sobě neinformuje a já se jen snažím přečkat ty tři měsíce do vyjmutí stehů… Protože jsem zvyklá psát na psacím stroji metodou všemi deseti naslepo a v tomto oboru vlastním již od sedmnácti let certifikát státní zkoušky, rozhoduji se, že mohu komunikovat s nově získanými známými z kliniky. A tak v jeden den píší hned třem z nich a čtvrtý dopis je určen mé dávné přítelkyni, lékařce a poradkyni v jedné osobě. Protože chci sama sobě dokázat, že alespoň k něčemu ještě jsem, složím dopisy do obálek, obálky poslepu zalepím a na každou napíši jméno a příjmení té které adresátky (v té době samozřejmě ještě nic nevím o šablonách ke psaní adres a jiných pomůckách). Zbytek adres napíše můj partner, až přijde domů. Druhý den ráno si udělám procházku k poštovní schránce. Samozřejmě ještě nemám bílou hůl ani jakékoliv znalosti chůze s ní, a tak se, jen tak popaměti, plížím k poštovní schránce. Cesta, která mi ještě před deseti týdny trvala deset minut, vydá na hodinu a čtvrt. Ale zvládnu to a jsem se sebou spokojená. Pak ale nastane den, kdy přijde odpověď jedné z adresátek - té nejmladší. Ovšem, když poštu přijímám, ještě netuším, že je dopis od ní, počkám si na Zdeňka, až přijde z práce, aby mi dopis přečetl. A první věty její odpovědi mě hodily přímo pod ledovou sprchu. "Ve Tvém dopise nebylo nic k přečtení, ale naštěstí je můj manžel policajt a vzpomněl si na léta školy. Nastrouhal tuhu, pomazal jí dopis a písmenka se objevila - asi se Ti vytočila páska na stroji." Zdeněk, který si vždycky najde důvod k veselí, se směje a jde zkontrolovat psací stroj, na kterém od toho osudného dne nikdo jiný nepsal. A ono je to opravdu tak, páska je z jedné cívky vytočená a jeden její konec se vesele (nebo smutně?) plácá o táhla kláves. Je mi z toho špatně. Zdeněk napravuje chybu, kterou jsem neměla šanci vidět, a já píši tři omluvné dopisy - je v nich stručný obsah minulého dopisu a na samém konci rada, jak zviditelnit písmo, které jsem já sama neměla v úmyslu autorizovat jako neviditelné… Byl to trapas jako hrom. Dodnes jej ráda vyprávím - možná o to raději, že jsem tenkrát ještě nevěděla, že se jedná o můj naprosto první trapas skutečně slepecký.

Lenka Nagyová