Stalo se to, když jsem ještě bydlel s našimi v Ostrově u Lanškrouna, přesněji řečeno, s tátou a jeho druhou ženou, která byla jen o čtyři roky starší než já. Přikázala mi jednou večer, abych přinesl ze sklepa brambory pro slepice. Věděla, že to zvládnu, hrnec byl na určitém místě v tátově dílně. Jenže já večer zapomněl a vzpomněl jsem si na to až v půl třetí ráno. Bylo jasné, že dostanu vynadáno. Zlobil jsem se na sebe a nemohl už usnout. Říkám si: "Houby zle," a vypravil jsem se do sklepa v tuto neobvyklou dobu. Jenomže ty brambory už byly naklíčené a bylo je potřeba "odklíčit" a to mě trochu zdrželo. Mezitím už tátova žena vstávala, chodila ten týden na ranní. Dělala totiž na státním statku krmičku v kravíně. Vycházela vždycky zadem přes stodolu, kde měla schované kolo, na kterém jezdila do práce. Cestou zahlédla otevřené dveře do sklepa, ve kterém byla tma. Chtěla je zavřít, ale najednou se zarazila. Z tmavého sklepa to zadunělo: "Nezavírej!" Na moment znejistěla, ale pak si uvědomila "ve sklepě je tma a ten hlas…" a už věděla svoje a povídá: "Ty vole, to si nemůžeš rozžít?" A zdola se ozvalo: "Přece víš, že šetřím."

Tonda Šafářá