Je to už pár pátků, co jsme jeli do Přerova na šachový turnaj uspořádaný ke Dni nevidomých. Tehdy jsme se domlouvali na všechny akce telefonem, protože většina z nás pracovala na telefonních ústřednách. Ptal se mě tedy Jenda Příborský, jak a kdy přijedu z Uničova do Olomouce, on prý pojede s Láďou Jakobem a že by mě tedy přibrali. Řekl jsem, že přestupování v Olomouci zvládnu, ale v Přerově se rád k někomu připojím. Hned, když jsem přišel v Uničově na nádraží, přidala se ke mně jedna mladá paní, která pracovala v konstrukci. V příjemném povídání nám cesta uběhla velice rychle. Paní Miluška se nabídla, že mi pomůže v Olomouci při přestupování, má tam půl hodiny času. Sotva jsem však ve stanici sestoupil na dlažbu nástupiště, ucítil jsem v pravém rameni jakoby koňské kopnutí a nad sebou uslyšel velitelský hlas: "Pane, půjdete se mnou!" Ani jsem se s milou společnicí nemohl rozloučit. Paní Miluška ode mne odskočila několik metrů a muž v kožeňáku mne vlekl do podchodu. Já jsem dobře věděl, že na Láďu nemám. V pondělí ráno, hned když jsem zapnul centrálu, slyším mezi prvními zákazníky paní Milušku, jak se mě ptá nejistým hlasem: "Jste to vy, pane Juráň?" Když jsem ji ujistil, že ano, vydechla s ulehčením: "Tak oni vás zase pustili?"

Jan Juráň