"Potkal jsem režiséra z rozhlasu," vyprávěl známý slepec. Šel po Praze a jeden hodný pán se ho ujal, asi v nějaké složité situaci. Dali se do rozhovoru a ejhle, kamarád zjistil, že jde s někým, koho zná z rádia. Zní to jako černý humor, ale kdyby viděl a nic nepotřeboval, asi by se minuli a nepopovídali si. Jedna těžce chodící žena, kterou znám jen z doslechu, prý říká, že musí být i lidé všelijak postižení, aby se na nich ti druzí učili lásce. Věřím, že to tak je. Zvlášť ve velkých městech se příliš spěchá a on tu je občas někdo, koho je třeba převést, uvolnit mu cestu, potlačit vozík. Je tajemstvím, proč zde jsme, ale člověk po mnoha těžkých otázkách dochází k tomu, že všechno má svůj smysl. Setkání jsou všelijaká. V malém městě vyjdeš před dům a už potkáš známého, bližšího či vzdáleného. Já teď navíc musím být vděčná za pomoc mnoha lidem, které neznám vůbec. Spousta ulic je rozkopaná a domy obestaveny lešením, tak se bez pomocných rukou neobejdu. Nebezpečně blízko našeho domu máme malou cukrárničku, kam se chodí po dřevěném skluzu. Ze začátku se vždy našel někdo, kdo mě opatrně svedl. Teď už pro mne tato překážka není problém. Zkrátka, na to, co alespoň dva dny zůstane na stejném místě, si časem zvyknu. Jenže změny se dějí stále, naštěstí se skoro vždycky najde někdo, kdo poradí či pomůže. Pražáci jsou už na nás zvyklí, to je známá věc. Potkala jsem ale nedávno na Václaváku velice milou dámu, která nebyla zdejší. Vedla mne velice dobře a lehce, daly jsme se do hovoru. Po čtyřech měsících pobytu u nás se vracela domů, do Austrálie. Bylo mi docela líto, že moje tramvaj jela hned. Nezmeškala jsem sice smluvenou schůzku, ale nebyl čas si popovídat - o klokanech, ptakopyscích, opálech a domorodcích, ani o tom, jak se to u nás změnilo. Nebyla zde víc než čtyřicet let. Tramvaj odjela, letadlo za dva dny odletělo, zbyla mezera, zbyl kousek tajemství.

Eva Budzáková