"Narodil se 26. listopadu 1992, to znamená, že již není žádný mladík. Přišla jsem k němu zcela náhodou. Objednal si ho člověk, který si myslil, že ho jako "šéf firmy" dostane zadarmo. Když ale jeho majitel požadoval peníze, okamžitě o něho ztratil zájem. Byla tehdy krutá zima a po tom nevydařeném prodeji se majitel psíčka vracel domů až na víkend. Tak vznikl problém, kam s ním. Moje sestřenice pracovala u stejného šéfa. Přišel za ní její, tehdy ještě malý synek a měl ohromný nápad… U našich dveří zazvonil zvonek a za nimi stál malý Jirka. Beranici v rukou a v ní šálou obalené malé, kňučící klubíčko. Začal škemrat. "Teto, vem si ho, ty máš pejsky ráda." Vysvětloval mi překotně celou situaci. I zželelo se matce, ozvaly se ochranitelské pudy. Ujala jsem se ho s podmínkou, že si ho majitel o víkendu odveze. Bydleli jsme na chalupě se starým otcem a já už tehdy měla důchod pro slepotu. Nastaly nám krušné chvilky, tak malé štěně jsme ještě nikdy neměli. Mrazy sílily, venčit se nedalo, tak jsme ho učili chodit na bedýnku v obýváku a 5x denně krmili. Dosud jsem vám neřekla, že to byl psí kluk a jeho jméno mělo začínat na A. Bylo rozhodnuto, že to bude Alfík. Pudl střední - aprikot, neboli meruňkový. Byl krásný, miloučký a já jsem na něj šišlala jako o závod. Manžel kroutil hlavou, co se to děje, to u nás nebývalo zvykem. Přes den se to ještě dalo s pejskem vydržet, ale nastal večer a s ním chystání pelechu. Oprášili jsme starý proutěný košík, ve kterém jsme kdysi odchovali obě naše mimina. Ale vidina klidné noci byla ta tam, koš byl hluboký, ale to droboučké stvoření ho začalo přelézat. Uprostřed noci musel můj muž koš nadstavit umakartovými lištami a Alfík už nepřelezl, koš stál na zemi u mé postele. Myslím, že ani u dětí jsem neměla tak krušné noci. Věčně jsem mu vyměňovala promočenou buničitou vatu, ani se mi na to nechce vzpomínat. Ven jsme ho vytáhli, až když slezl sníh a povolily mrazy. Učili jsme ho chodit po dvoře na vodítku, mým pomocníkem a učitelem byl 75letý otec. Alfík měl ze všeho panickou hrůzu, nedá se ani popsat, co vyváděl. Byli jsme z toho nešťastní, pejsek našim prosbám ještě nerozuměl. Celou tu kalvárii se štěnětem zkrátím. Vzali jsme si ho, jak se dnes říká, na leasing, neměli jsme peněz nazbyt, v celém domě se předělávalo topení. A náš psí kluk rostl do krásy, ale v jeho genech není něco v pořádku, mám to potvrzené od veterináře. Naši doma to ale svádějí na moji nekvalitní výchovu, prý je rozmazlený. Nemohu si pomoci, kdybych věřila na reinkarnaci, tak byl jistě v minulém životě člověkem. Co dokáže, to uvěří jen ten, kdo přichází do naší domácnosti. Dopracovali jsme to už tak daleko, že mezi sebou mluvíme ve zkratkách a náznacích, jelikož ten "pazgřivec" všemu rozumí. Hosty vítá hrozným štěkotem a skákáním, v zubech donese něco ze svých laskomin. Pohostinný, to on je, ale návštěva nesmí vyslovit: "Tak my už půjdeme," v ten moment by spadl barák. Předvádí se jako rozmazlený spratek a žárlí, když se s někým bavím. Vyhrožujeme mu polepšovnou. Na jaře musíme být ostražití na zahrádce, jakmile dorostou kedlubny. Když mu nechci žádný vytáhnout, nepozorovaně ho vytrhne a donese i s kořenem za mnou k oloupání. Sousedka zírala za plotem, až jí lezly oči z důlků. "Něco takového jsem neviděla, jak jsem stará, ten náš by žral jenom maso." I mezi jablky si dokáže utrhnout zrovna to nejkrásnější, které by mohlo soutěžit o "jablko roku". Prostě, starosti a problémy - jako s nezvedeným děckem. V roli vodicího psa, to je "klasa", vodí mě tam, kam chce. Dobře ví, kde co dostane, město a okolí ovládá dokonale. Sílu má pořádnou, do kopců mě tahá, pomáhá mým chorým kloubům. Mimo to, že je Alf vodič, je i ohromný tahač, já už ale nemám věk na to, aby si se mnou dělal, co chce. A navíc, nevidím na to, co mám pod nohama. Alfík nám dělá ale i dobré služby, ty jsme nejvíc ocenili, když můj otec ochořel nemocí, která nás zaskočila - Alzheimrem. Utíkal nám, hlavně v noci, z domu a často polonahý, nebyl prostě k uhlídání. A tehdy nám náš pes dával avízo, zasloužil by za to metál. A pak, je jedním ze psích léčitelů, tím se může málokterý pes pochlubit. Alf je držitelem diplomu a průkazu Československého červeného kříže i s členskými známkami. Horší je to ale s jeho vizáží. Musím ho stříhat sama, protože na své tělo si nedá od nikoho cizího sáhnout, pokousal i veterináře v narkóze (v té narkóze byl Alf). Stříhám ho po hmatu, o detaily se musí postarat manžel, ten ho stříhá kolem jeho krásných, mandlových očí (které ale umí převrátit na bělmo, když se rozzuří), i na břiše a na nohou, tam si já netroufnu. Ten náš pes je ješitný jako chlap, to ho musím neustále chválit, jak bude krásný, a slibovat mu čokoládu, která prý je pro psy " jed". Automaticky se postaví na konci procedury před barovou skřínku a čeká na to, co jsem mu slíbila. O tom, čeho všeho je ten náš psí "ogar" schopen, by byla celá knížka, ale takových a podobných příběhů denně prožívají všichni majitelé pejsků spoustu. Asi proto je nám s nimi tak prima.

Marta Štablová