Kdysi se hrála velmi často písnička Duhová víla s Hanou Zagorovou a Petrem Rezkem. A kdykoli ji dnes uslyším, vybaví se mi Plzeň - hned se dozvíte, proč.

Bylo to jednoho teplého dne na začátku léta, když jsme si s nevidomým kamarádem udělali výlet do Plzně. Chtěli jsme tam dělat jakýsi průzkum s rádiem. Hledali jsme klidné místo. Kamarád, který Plzeň lépe zná, navrhl, abychom si zajeli na Bolevec, což je rybník na kraji města. Jsou tam dva velké kempy, což jsem tehdy ovšem nevěděl. Jakási dáma s dcerou nás tam dovedla a právě na kraji jednoho z oněch kempů jsme se od ní oddělili. Chvíli jsme tam tak seděli, když kamarád pravil, že si musí odskočit. Chtěl jsem mu ukázat jakési křoví, či co to bylo, ale než jsem se zvedl, kamarád byl pryč.

Čekal jsem na něj, ale on pořád nikde. Asi po dvou hodinách, když už mi bylo jasné, že vlak o půl páté, kterým jsme se chtěli vracet do Prahy, nestihneme, jsem ho začal hledat. Vyšel jsem a potkal nějaké Němce - německy umím poměrně dobře, takže nebyl problém vysvětlit jim, oč mi jde. Zklamali mne však, neboť kamaráda neviděli. Zahlédli jakési Maďary, mluvící slušně německy. Ti mi řekli, že ho viděli a že mě za ním dovedou. A právě když jsme se vydali na cestu, objevilo se policejní auto a můj kamarád v něm.

Když se totiž vracel z WC, nemohl mě najít. Koupající se mu snažili pomoci, ale mne na koupališti neviděli. Nakonec kdosi zavolal Veřejnou bezpečnost. Kamarád jim vysvětlil svůj problém, načež jeden z příslušníků pravil: "To je jasnej úžeh." Kamarád odvětil: "Pánové, já jsem úplně v pořádku, ale skutečně nemůžu najít nevidomého kamaráda." Naštěstí se podařilo objevit dámu, která nás přivedla, a ta potvrdila, že jsme přišli opravdu dva.

A tak se mě příslušníci jali hledat. Nasedli i s kamarádem do auta a počali s ním objíždět koupaliště. Objeli koupaliště, vjeli do prvního kempu, já stále nikde. A právě když přijížděli ke druhému kempu, objevil jsem se na cestě v doprovodu oněch Maďarů. V autě se ozval potlesk a ujištění: "Tak kamarád je na světě." Poté se o nás VB starala a příslušníci nám řekli, že nás nejen odvezou na nádraží, ale radši nás dají až do vlaku, protože jinak bychom zaměstnali celou plzeňskou bezpečnost. Ten nápad s vlakem mi nebyl až tak proti mysli, neboť plzeňské nádraží je dost nepřehledné a pro zrakově postiženého zvlášť. Odvezli nás na nádraží, nechali na služebně až do odjezdu vlaku, dovolili nám kouřit a chovali se k nám velmi laskavě.

Pro mého kamaráda měla ta příhoda nečekanou dohru asi po roce. Našel si totiž na inzerát dívku z Plzně a po nějakém čase se domluvili, že za ní přijede. Jel jí tedy poprvé navštívit, věděl jen, že bydlí na Slovanech a z nádraží má jet tramvají číslo 1. Jak tak tu jedničku hledal, zastavil ho nějaký pán a ptá se: "Kampa jdete?" Když mu to kamarád řekl, pán se nabídl, že ho k tramvaji dovede, a s úsměvem dodal: "A kdepa máte kamaráda?" Kamarád se otázal, kterého, načež chlapík odvětil: "No toho, jak jste ho tenkrát hledal." Kamarád se podivil: "Vy si to pamatujete?" Načež uslyšel odpověď: "No dyť já jsem vás tenkrát po tom koupališti vodil."

A jak to souvisí s tou Duhovou vílou? Ten den jsme ji totiž v rádiu zaslechli nejméně třikrát.