„Cítíte tu jemnou ironii?“ zeptala se soudružka. Za pár let už ani děti nebudou vědět, že se ve školách a internátech skoro všem zaměstnankyním, ať byly učitelky nebo vychovatelky, říkalo soudružko. Výsostné postavení měly pracovnice v kuchyni. Těm se říkalo zcela beztrestně paní kuchařko. No a ještě byly paní uklízečky a pan vrátný.

Tak tedy tahle „soudružka“ nám vyprávěla, že kolem dvanácti let měla přečteného celého Čapka a nyní se snažila s ním seznámit i nás. „Cítíte tu jemnou ironii?“ Asi tak dvanáct dospívajících dívek leželo pod dekami a poslouchalo Čapkův Kalendář. Otázka se rovnala hrachu hozenému na stěnu. Naše milá vzdělavatelka nemohla přeslechnout hihňání, které se ozývalo pod dekami na postelích. Kalendář jsme ještě neuměly pozorně poslouchat, ale ještě před ním nás získala Povídkami z první i druhé kapsy. Nejvíc se nám líbila ta o ztraceném dítěti, a samozřejmě hlavně věta o tom, že takové dítě má na prdýlce faldy, té jsme se moc nachechtaly. I o čubě Amině, která pečlivě střežila vzácný koberec a čintamany a ptáky se nám líbilo slyšet. Ale Kalendář, na ten holky z internátu, tak kolem dvanácti let, zkrátka ještě dlouho neměly.

V době, kdy jsem byla ve škole pro nevidomé, nám vychovatelky hodně četly nahlas. Na ten příjemný pocit, ležet v posteli a poslouchat, asi nikdy nezapomeneme. Zažila jsem i předčítání tajná. Noční vychovatelka nám občas, už po večerce, čítala dívčí románky. Ach, to se poslouchalo!

Obecně se tvrdí, že čtení nahlas mizí jako vzácné druhy rostlin. A to nejspíš i pro malé nevidící děti. Čtení nahlas, když se sedí nebo leží a poslouchá, má neopakovatelné kouzlo vzájemného sdílení. Když jsem se jako mladé děvče poznala s manželi, kteří nahlas četli Bibli, prožila jsem velký údiv a radost. Že se takové rodiny, kde si skutečně z Bible čtou, a k tomu společně nahlas, najdou, možná zní neznalému jako pohádka. Ale jsou zde a věřím, že nevymřou. Vždyť společně přemýšlet a hledat cestu k Bohu i k tomu lepšímu v sobě může pomoci přečkat mnoho těžkého v životě.

Knížky se stále kupují, a tak věřím, že se čtou, alespoň občas, i nahlas. My jsme toho s vychovatelkami přečetli hodně. V úplně raném dětství jsem moc ráda poslouchala vyprávění a čtení vlastní babičky.

A Čapkův Kalendář se mi dostal do ruky v bodovém písmu asi až po patnácti letech po onom ne právě úspěšném seznámení v dětství. Začtu se a cítím… Co? No přece tu jemnou ironii…