Motto: Není cest, jen lidé jdou a každý z nich má hvězdu svou. (Fráňa Šrámek)

Drahá,

nechal jsem Tě dlouho čekat na můj dopis, ale nebylo v mých silách napsat Ti dříve. Stihla mě trapná nehoda. Když jsem přecházel rušnou silnici, srazilo mě kolemjedoucí auto. Neochránila mě ani bílá hůl, kterou stále při sobě nosím. Řidič z místa nehody ujel a mne odvezla sanitka v bezvědomí do nemocnice. Nebylo to vůbec děsivé, nelekej se, neboť pod vlivem narkotik, která tlumila mé bolesti, jsem snil své krásné sny. Zdálo se mi, že jsem si vzal Tvůj polibek a naplnila mě sladká závrať, která mě vyléčila a zbavila na čas rozumu. Pak jsem se už s Tebou nechtěl setkat ze zbabělosti, anebo se už bojím lásky, bojím se, aby v kocovinách mdlého rána nevydechla naposledy má podvyživená kréda. Tak, jako se v nočním dostavníku bál Andersen, aby se nerozprskly a nezmizely navždy reje jeho pohádek, kdyby počal žít svou největší lásku, a proto uprchl z Florencie a nikdy se nevrátil, aby pak do konce života litoval, že nepřijal ten jediný dar, který dává životu smysl. Procitl jsem uprostřed noci, v hlavě jsem měl zmatek, který se podobal zpěvu Sirén, burácení divokých bubnů, dunění kotlů, či co to bylo. Tělo brnělo a pálilo, snažil jsem se nahmatat, zda dosud vlastním všechny části svého těla, ale ruka byla těžká a bezvládná, a tak jsem se raději znovu ponořil do hlubokých vod svého snění.

Potulovali jsme se spolu po Starém Městě, bylo léto a za zdí Anežského kláštera zpíval na větvi pták. Viděl jsem žluté přízemní domky a modré nebe jako v neapolském zálivu, stáli jsme na rohu úzkého chodníku, držela jsi malou kabelku a vítr Ti cuchal kadeř. Ty to asi ještě nevíš, že slepí vidí jenom ve snu, že jejich vidomý život tam může pokračovat. (Co se asi zdá nevidomým od narození - totiž, jak oni vidí své sny?) A tak jsem tam stáli, pozorně jsem si Tě prohlížel, nepochyboval jsem, žes to Ty, ale kdoví, kdo to byl. Nikdy se mi nepodaří dát Ti určitou tvář, asi také proto, že jakmile se sen počíná konkretizovat, měnit ve skutečnost -nenaplněná touha začíná bolet. A tak když jsem se probudil z oblasti snění do skutečných jistot, připadal jsem si směšný a pošetilý, že chci ještě v něco doufat. Ochromilo a zmrazilo to mé city k lidem a musel jsem být sám, jako ti staří a nemocní sloni, kteří odcházejí umírat do hloubi pralesa beze svědků. Nejspíše to bude pocit životní prohry, za kterou se člověk stydí a kterou nechce stavět na odiv.

Řidiče, který mi zranění způsobil, se nepodařilo vypátrat, sám se nepřihlásil, nezeptal se na mé zdraví. Když je někdo bezohledný sobec, má se většinou na světě lépe, poněvadž zlo zůstává nepotrestáno, avšak nikdy nemůže mít v sobě uklizeno, být v dobrém poměru se svým svědomím. Nemůže to být člověk kvalitní, snad je postižen chudobou ducha, která mu nedovolí vidět pravdu, přiznat se k činu i ke zbabělosti. Tu jsou bezbranní všichni slušní lidé proti primitivismu a násilí.

Po třech měsících jsem se vrátil z nemocnice domů, šťasten, že mohu být zase sám, obklopen svými, důvěrně známými věcmi. Nepřizpůsobený přísnému nemocničnímu řádu a z doslechu bědování nevrlých pacientů. Také mě činilo rozpačitým nazírání lidí a především zdravotního personálu na moji slepotu. Byl jsem bezbranný a stěží jsem vysvětlil, že neznám žádné stavy smutku a deprese ze situací, kdy narážím na obtíže plynoucí ze slepoty. Mám v té chvíli jen vztek a myslím si, že je to zdravá reakce. Slepota není zlá sama o sobě tak, jako v konfrontaci nevidomého s jeho okolím. Jací jsou ti kolem, na tom strašně záleží, slepota je sice druh životního zchudnutí, ale nezchudl jsem v citu, rozumu ani v lásce.

Byl jsem tedy nesmírně šťasten, že jsem doma a sám. Ale ještě téhož dne večer se mi stala moje samota osudnou, když jsem před spaním šel ještě na toaletu, upadl jsem a nemohl vstát.

Většina obtíží sice už pominula, ale zůstala malátnost rekonvalescence, živá skutečnost, že mými trvalými pomocníky zůstanou francouzské hole, kterým jsem dosud nepřivykl. A také pocit, že už nikam nepatřím a nevím, co mám na světě dělat. Kocovina po nemoci, která pomalu odezní, až zase vyplním den plodnou prací. Jak jsem tam tak ležel, povolil jsem uzdu svým napjatým nervům, že jsem vyl jako zatoulaný pes a proklínal osud. Nevím, jak dlouho - tu jsem zdáli zaslechl chraptivý hlas půlnočních zvonů a státní hymnu, která se nesla z rozhlasového přijímače ze zadního pokoje. To mě vyrušilo z mého bědování, zastyděl jsem se sám před sebou. Mám o sobě nevalné mínění, když zjistím, že jsem si rozkopal kostky svého sebevědomí. Pracně jsem je shrnoval a trvalo chvíli, než jsem posbíral síly a začal střízlivě uvažovat a uvědomovat si, kde už jsem to vlastně byl. Pak jsem nahmatal roličku toaletního papíru, vsunul si ji pod hlavu, přikryl se suchým podlahovým hadrem, chtěl jsem spát. Ale myslel jsem na Tebe, na ten můj neskutečný a šťastný sen, skrytý za tajemnými vrátky fantazie, který si tak střežím konfrontovat se skutečností a v němž se mi stále více stáváš nehmotnou personifikací všech tužeb a křehkých vidin, které v sobě buď nesu od mládí a dětství, či se ve mně během cesty zažínaly jako malé plaménky při letmých dotecích krásy, při náhodných setkáních s oslnivými záblesky různých forem krásy na zemi. A přece jsem už blízko hory Karakal, za kterou odcházejí lidé, a mé štěstí má pastelové barvy nostalgie, když na Tebe volám do Údolí modrého měsíce. A kdybys chtěla za mnou, stáhla by ses stejně rychle, jako slečna Lotosový květ. Být bláznem pro krásu, to je také poslání a žádná krása nezemře, dokud v ni věříš.

Ráno jsem ještě dlouho čekal, než zarachotil klíč v mých dveřích a oblažující závan chladného vzduchu ohlásil příchod sousedky. Prozíravě jsem jí svěřil klíč, neboť ta dobrá žena slíbila, že mi po dobu mého zotavování bude nosit jídlo a pomůže mi s nezbytnými pracemi v bytě. Celého zkřehlého a bolavého mě spolu s jinou sousedkou položily na lůžko. Byl jsem vděčný, že mám kolem sebe hodné a ochotné lidi, kteří bez výhrad pomáhají. Jsem sám a docela opuštěný. Pak jsem dlouho zůstal na lůžku a v myšlenkách se procházel po cestách, kterými jsem se kdysi vydal. Šel jsem pomalu, protože vím, že cesta poznání nekončí, a protože nechci minout bez povšimnutí ani jeden půvabný kout tohoto zneklidňujícího putování. Vždycky jsem byl vyznavačem okamžiků, záblesků nálad, krátkých silných dojmů, pohnutí, která na chvíli vystoupila z hlubin na hladinu tváře. Mám ty obrazy rozvěšeny po stěnách paměti, poslední dobou stále častěji chodívám tou obrazárnou, hledaje odpověď na otázku, proč jsem dospěl až tam, kde jsem dnes.

Ale já se zase vylížu, jsem vždy realista, nikdy pesimista. Ani mě neutěšuj, to mě dopaluje! Patřím přece k těm poznamenaným, kteří hodili svou minci do fontány De Trevi a po celý život nepřestávají toužit po onom Věčném městě, s pocity Ahasvera, které se vracejí. A proto, drahá, nevěř, že Mont Blanky jsou strmé a nepřístupné.

Tvůj

P.S.: Na jaře zkusím na zahrádce zasadit kamínek, budu ho zalévat, chtěl bych tam mít skálu. Až zase potkáš ve světě malého moudrého človíčka, zeptej se, jak se dělá studánka. Tu bych tam také rád měl.