Jmenoval se Petr a měl nesmírnou touhu stát se klavírním virtuosem. Žil se svou matkou v malém městečku, které bylo klidné a tiché, stejně jako jejich život. Otec mu padl ve válce, když mu bylo deset let, a od té doby byl jedinou matčinou radostí, jediným smyslem jejího života. Vystudoval gymnázium a chystal se udělat zkoušky na konzervatoř. I když neměl vlastní klavír, cvičil pilně u sousedů, kteří naopak klavír měli, ale nikdo na něm neuměl hrát.

     Jednou v únoru napadlo hodně sněhu. Petr vyběhl z domu, pod paží desky s notami, spěchal za profesorem, který ho denně učil hře na klavír. Říká se, že "čert nikdy nespí", nespal ani tentokrát, jeden nešťastný moment - a Petrův život se krutě a nemilosrdně změnil. Pod čerstvě napadaným sněhem byla klouzačka, kterou si tam udělaly děti. Petr ve spěchu uklouzl, spadl na záda a při tom se udeřil do hlavy. Byla to strašná, tvrdá rána a na chvíli ztratil vědomí. Netrvalo to dlouho, procitl a všechna bolest se přenesla do spánku. Cítil prudký tlak v očích. Když je otevřel, neviděl nic, jen černošedou hmotu, která mu stála v cestě jako neproniknutelná zeď. Od té doby byl slepý.

     Ještě než se s tím stačil smířit, přišla další nepříjemnost, v podobě matčiny nemoci. Silný zánět kloubů ji upoutal na lůžko, dlouhou dobu se nemohla vrátit ke své práci. Tato situace přiměla Petra, aby absolvoval jednoroční kurs pro ladiče pian. Začal pracovat, při své práci mohl být stále ve styku se svým oblíbeným nástrojem. Plat nebyl velký, ale postačil jim. Až náhoda rozvlnila hladinu jejich všedního života do nečekaného příboje. Příčinou všeho byly opět děti, chodily po domech a prodávaly losy. Petr si jeden koupil a vyhrál na něj dvacet tisíc korun. Když se to dozvěděl, napadla ho první myšlenka: "Konečně budu mít svůj vlastní klavír!"

     Oblékl se, jak se patří svátečně, vzal bílou hůl a vydal se na poštu, kde před ním poštovní úředník odpočítal peníze. Spěšně je uložil do aktovky a vydal se k domovu. S usměvavou tváří vyťukával bílou holí na chodníku radostný rytmus svého srdce. Na konci ulice se zastavil, přejel holí okraj chodníku a chystal se přejít na druhou stranu. V tom okamžiku ucítil prudký náraz, až zavrávoral. Nějaký opilý muž začal láteřit. "Co se tu motáš s tím bílým klackem, slepejši!" A přitom mu kopl do bílé hole, která odletěla až doprostřed ulice, kde právě jelo velké nákladní auto. To ji zlomilo v půli, jako by to byla sirka. Petr netušil, co se stalo, pevně svíral v levé ruce svou černou aktovku s dvaceti tisíci, zatímco druhou rukou ohmatával chodník ve snaze najít svou hůl.

     Přistoupil k němu neznámý muž: "Tu hůl už nehledejte, máte ji na dva kusy, vlítla vám pod náklaďák. Jestli chcete, já vás svezu, takhle byste domů těžko došel." V dané situaci byl Petr vděčný za každou pomoc. Za rohem nasedli do auta a jeli. "Kam to bude," zeptal se zdvořile neznámý muž za volantem. "Sluneční 28, jestli jste zdejší, tak tu ulici jistě znáte, je tam stromořadí ze samých bříz." "Jo, to znám," přisvědčil neznámý a prudce zatočil doprava. Petr se při tom nečekaném manévru vychýlil ze své polohy a aktovka mu sklouzla na zem. Reflexívně po ní sáhl, ale nepodařilo se mu ji nahmatat. "Nechte ji tam," řekl neznámý, "sklouzla asi pod moje sedadlo, až zastavím, tak si ji vezmete." Hned nato znovu zatočil volantem doprava, ale již mírněji. V té chvíli se v Petrovi zrodilo podezření, které se posléze změnilo v jistotu. Zoufale vykřikl: "Člověče, kam mě to vezete? Do Sluneční se přece zahýbá doleva a ne doprava!" "Jen klid, mladíku, sluníčka si ještě užijete habaděj. Co vám to udělá, když si se mnou vyjedete na malý výlet? Budete přitom na čerstvém vzduchu a ptáčkové vám k tomu budou zpívat, pak se zase šťastně vrátíte zpátky domů." "Zastavte! Cožpak nevidíte, že jsem bezbranný, že nemohu nic dělat? Jsem závislý na vaší dobré vůli. Já jsem vám důvěřoval a vy jste moji důvěru zneužil." "Neboj se, nic ti neudělám, potřebuju jenom ty prachy. K čemu by ti byly? Uvědom si, že jsi poloviční mrtvola. Když si je nevezmu já, tak ti je schlamstne někdo jiný. Druhého bych musel přinejmenším klepnout, ale tobě nezkřivím ani vlas na hlavě, protože nic nevidíš." Ozval se skřípot brzd, automobil vjel na hrbolatou, kamenitou cestu. Potom se kola zabořila do rozměklé louky. Lupič otevřel dvířka vozu a poručil Petrovi, aby vystoupil, zase je přibouchl a odjel.

     Jediné, co Petr mohl udělat, bylo pozorně poslouchat, kterým směrem auto odjíždí. Poznal naprosto přesně, že to bylo jinudy, než přijeli. V rozmoklé louce nahmatal stopy po kolech, šel podle nich, protože doufal, že se tak brzy dostane k nejbližší silnici. Byla to však léčka. Tráva kolem byla stále vyšší, brzy ztratil vyjetou stopu a dostal se mezi veliké balvany, povalující se kolem blízkého lomu. Vrážel do nich, padal přes ně a brzy dočista ztratil orientaci. Nic netušící slepec pomalu směřoval k zatopené jámě. Popálený od kopřiv, s odřenými lokty i koleny, doklopýtal až k jejímu okraji, kde po jílovité půdě uklouzl. Bezmocně ve vzduchu zamával rukama jako postřelený pták křídly a zřítil se do chladné vody. Při tom pádu ztratil jednu botu. Uvědomil si hned, když se jeho tělo dotklo hladiny, že se nesmí ponořit. Ztratí-li směr, odkud do vody spadl, ztratí i naději na záchranu. Udělal několik temp v tu stranu, kde se domníval, že je břeh. Jeho odhad byl správný, nahmatal hranatý kámen a usilovně se drápal ven. Pod nohama však měl kolmou stěnu skály, pokusil se od ní odrazit a při tom pokusu ztratil i druhou botu. Hranatý kámen, kterého se držel oběma rukama, povolil a Petr znovu sklouzl do vody. Byl šokovaný a také již ztrácel sílu, ale znovu zaútočil na skalnatý břeh. Tentokrát našel mezi kameny úzkou štěrbinu, do které se mu dobře vešla dlaň pravé ruky. Sevřel kámen, jeho chodidla bez bot, jen v ponožkách, dobře přilnula ke slizkému kameni. Zakrátko ležel úplně vyčerpaný na zemi, s obličejem zarytým do jílu. Těžce oddychoval a z rozedraných prstů si jako poraněné zvíře jazykem olizoval praménky krve. Pak se ztěžka zvedl a od hlavy až k patě zmáčený se mátožným krokem vlekl neznámo kam.

     Opustil to nevlídné místo a došel až do míst, kde z dálky zaslechl zvuk jedoucího auta. Zastavil a pozorně poslouchal, odkud zvuk přichází a kam se ztrácí. Když takto vyslechl několik projíždějících aut, věděl už téměř přesně, kudy silnice vede. Posílen novou nadějí, vydal se poněkud rychleji tím směrem. Ještě několikrát upadl, než stanul na její krajnici. "Hned první auto zastavím," řekl si nejistě. Zvedl ruku, vůz ho však minul a nezastavil. S druhým autem měl větší štěstí. Přibrzdilo a zůstalo stát těsně u něho. Jasně slyšel, jak řidič stahuje okénko a ptá se s nedůvěrou v hlase: "Jak to, že jste tak mokrý, vždyť nepršelo!" "Všechno vám vysvětlím, potřebuji se dostat do města." "Nejedu do města, ale z města. Jestli tam vážně chcete, přejděte si na druhou stranu." Auto se znovu rozjelo a silnice utichla.

     Využil toho ticha, přešel ji a čekal. Dlouho nic nejelo, tak popošel několika opatrnými kroky dopředu a narazil kolenem na patník. Sedl si na něj a trpělivě čekal na svůj další osud.

     Ten se zjevil v podobě motocyklu. Ještě dřív, než se stačil zvednout a zamávat, motocyklista u něho zastavil. Byl to mladík, asi něco přes dvacet let. Přistoupil k Petrovi a uviděl, jak je zbědovaný. "Stalo se vám něco?" zeptal se naléhavě. Petr mu stručně a věcně odpověděl: "Ano. Jsem slepý a byl jsem okraden. Byl bych vám moc vděčný, kdybyste mě odvezl do města. Bydlím ve Sluneční ulici." "Jo, tak to znám, to je ta ulice s břízami. Můj táta tam měl kamaráda, byli spolu za války u partyzánů. Táta se vrátil, ale on padl. Často na něj vzpomíná, říkali prý mu Rafael, protože rád kreslil." Petr spolkl slinu a řekl tiše: "To byl můj táta." "Páni, to je ale zvláštní náhoda," neznámý mladík si prohrábl vlasy a našlápl svou jawu. Potom vzal Petra zlehka za ruku a posadil ho za sebe. A ještě než se rozjel, stačil se svěřit, šťastně a rozpustile: "Představte si, já se zítra žením!" a hned vyrazil na plný plyn. Přiblížili se k městu. Těsně před ním je dlouhý, táhlý kopec s prudkou zatáčkou doleva. Když do ní vjížděli, vyrazilo proti nim nákladní auto, které se dostalo do protisměru. Mladík zabrzdil. Pak už jen, podobni ptákům, vzlétli oba do prostoru mezi nebem a zemí - mezi život a smrt.

     V bílém pokoji s číslem sedmnáct procitá Petr z bezvědomí. Prudký paprsek slunce mu přes okno bije do očí. Kam se poděla tma? Petr se rozhlíží, s nevyslovitelnou lačností hledí před sebe na dvě ženy u své postele. Tu jednu poznal okamžitě, byla to jeho matka. Tu druhou, mladou a hezkou dívenku, nikdy předtím neviděl. "Petře," oslovila ho matka, "ty mě vidíš?" Pootevřel ústa a sotva slyšitelně přisvědčil. "Ano, maminko." Přistoupila k němu, hladila ho a líbala. On zvedl jednu zavázanou ruku a zeptal se: "Kdo je ta dívka, maminko, nikdy jsem ji neviděl…" "To je nevěsta mládence, který tě vezl na motorce." Znovu se mu všechno vybavilo, jako hrůzostrašný film. "Aha, už vím. A kde je, co je s ním?" Dívka odvrátila tvář a smutně sklopila hlavu. Pochopil a hrůzou se mu opět zatmělo před očima. Dívka bez váhání obešla matku a posadila se na pelest k Petrovi. Něžně mu pohladila uslzenou tvář. "Až se vrátíte z nemocnice, zahrajete mi na klavír?" po dlouhé době se prvně usmála. I on se usmál a souhlasně přikývl.