Přišel k nám do školy, bylo to asi v šesté třídě, na exkurzi neslyšící pán. Jedna spolužačka pravila "fuj" na jeho mluvu. Dostala dodatečně velice vynadáno, samozřejmě až po jeho odchodu. I mně byla jeho řeč maličko směšná, ale pocukávání na mé tváři bylo přehlédnuto. Možná se i neslyšící děti smějí, nebo mají smíšené pocity, když vidí slepce s holí. Nevím. Vím jen to, že podobně rozpačití, jako jsou ve vztahu k nám takzvaně zdraví, jsme i my postižení mezi sebou.

     Potkala jsem před lety paní Irenu, která neviděla a neslyšela. Známí mě za ní pozvali, když u nich byla se svým přítelem na letním bytě. Prostřednictvím rukou jsme k sobě brzy našly cestu. Její přítel mě naučil napsat několik slov na její dlaň dotekovou abecedou.

     Dávno už to neumím, ale vím, že lze vždy najít cestu k tomu, jak se dorozumět, najít k sobě navzájem "klíček".