a prozkoumává prostor

     tak do půl metru.

     Držím se lokte v bílém svetru,

     podivné sousoší vleče se městem.

     Říkáš mi jména ulic

     a já určuji nejistým gestem

     další cestu.

     Přišli jsme na most,

     vodu mé tělo vnímá jako virgule,

     asi Karlův,

     neboť ze všech jazyků

     tu nejsilněji drhne němčina.

     Vyprávím podle učebnic,

     jak se tu procházela minulost.

     Jen nevidím,

     jestli tu sláva Slovanů

     končí, či začíná,

     jenže místo k Hradu ukazuji k Vyšehradu.

     Poněkud zmatena se ptáš,

     jestli ta voda, co téměř stojí,

     teče vlevo nebo doprava.

     Přál bych si říci "jako minule".

     Soustředěně hledám tváří slunce

     a jsem zasažen náletem jasmínu

     a bezu.

     Pouštím rukáv,

     ukazuji po hluku padající vody

     a říkám s přesvědčením:

     "Určitě doprava,

     podívej se k jezu."