(poezie a próza slepoty)

     Snad to bylo v K., snad tam byli moji rodiče, snad jsem to byl i já. Ale možná tomu tak vůbec není. Kdosi mi to vyprávěl? Nebo to je jenom fikce? Co na tom záleží.

     Je to obestřeno zapomněním, věkem bez času, asi je to jen obraz nastíněný nějakým vyprávěním.

     Temná předsíň, příliš temná, aby něco viděl. Balón byl někde nablízku. Oba, matka i otec, byli citelně zaskočeni, skrytě vyděšeni. "Tož Juro, dyť je ten balon vedle tebe. Kde ho hledáš? Tož, nevidíš ho???" Ve vzduchu visel jakýsi otazník. Strašně rád by jim udělal radost, jenže kde je ten míč? Musí být tady u nohy. Pohyb se rozplynul kamsi do prázdna. Matka pak někde v zadním pokoji tiše plakala. Provedl něco? Strašně rád by ji uklidnil, ale nevěděl jak. Celý obraz se rozplynul do prázdna.

     Stálo kdysi kdesi dítě v temné venkovské předsíni a hledalo. Někam chtělo vykročit, aby tu trapnou situaci zažehnalo. Nemyslelo v těchto pojmech, a přece v nich velmi usilovně jednalo. Jenže kam vykročit? Přejme mu, aby vykročilo správným směrem, aby svůj míč našlo, aby přes všechnu temnotu života vidělo. Alespoň trochu a alespoň po nějakou dobu.

     V některých místech a dokonce v celých krajích někdy nefunguje čas. Zapomíná běžet a lidé zapomínají někam směřovat. Co je jinde jasné, tady ještě nedozrálo.

     Stará Polášková čuměla z okna a křičela na sousedku: "Dívejte se na malého Horáčka, on když se stmívá, tak nevidí. On je slepý!" Ten malý sice ještě nebyl zdaleka slepý, ale poprvé slyšel spojení svého jména se slepotou. Moc tomu nerozuměl. Spíš mu vadila pozornost té ženy, kterou dospělí nenazývali zrovna pěkně. Ale stará Polášková nebyla jediná. V celém kraji vládl tak trochu středověk, i když se již lámala padesátá a šedesátá léta. Lidé tam tehdy vnímali jakoukoliv zdravotní vadu jako cosi mezi prokletím, božím trestem a ostudou. Pokud to vnímali jinak, nevěděli si rady se svými emocemi, a tak raději žádné neprojevovali a pokud možno ani neprožívali. Byli tvrdí. Dodnes jsou ze slepoty poněkud rozpačití i ti nejbližší, dodnes při návštěvě těch míst se domorodci za bílou holí otáčejí.

     Ale co vlastně mohli tehdy rodiče dělat, když ani lékař neměl žádnou radu. Když odborné selhání vědy a medicíny považovali za něco, co je třeba ututlat i před rodiči postiženého? Bylo sice dvacáté století a to už v polovině, ale právě se stavěly přehrady, budovaly se továrny, kácely lesy a létaly třísky. Kdo by přemýšlel o zvláštních potřebách rodičů a dětí, kterým slábne zrak?

     V mateřské škole ho hned první den soudružka učitelka postavila doprostřed mezi děti a jistě s dobrým úmyslem řekla všem, že Jirka Horáček špatně vidí a že mu mají pomáhat. Jenže co je to pomáhat a jak se to dělá? Některé se posmívaly a jiné si se slovy paní učitelky nevěděly rady, a tak na ně raději rychle zapomněly. On vlastně tehdy žádnou pomoc nepotřeboval, snad jen tu, aby byl přijat docela normálně a bez zvláštní pozornosti. Teď byl označený - jiný.

     Stával část sám u plotu a díval se kamsi do dálky, snad směrem k svému domovu. Naštěstí tam dlouho nepobyl.

     Byly tam čtyři. Zdenu miloval zapálenou lačností třinácti let. Byla to křehká blondýna, měla doma kluka, a tak jeho zájem napůl trpěla a napůl opětovala. Dojímala ji jeho občasná zadumanost, když se sám díval kamsi do dálky. Udivovala ji přemýšlivost, kterou asi u svého hocha neznala. Věděl to. Bylo to příjemné, při táboráku a jiných večerních akcích jako ten, který při nedostatku světla nevidí, zůstat v citlivé péči a nechat se vést rozechvělou horkou a jemnou rukou. Jarka žárlila. Byla starší, devatenáctiletá vedoucí dívčího oddílu. Věděla a řekla mu, že je pro něj sice příliš stará, ale že by chtěla kluka jako je on. Pak tu byla ještě Dáša, vyspělá na svých čtrnáct, asi i zkušená, přestože odněkud z vesnice. Dášu obdivoval Jožka, kamarádský kluk, který si na nic netroufal, ale všichni je spojovali dohromady a Dáša se tomu nebránila, protože Jožka byl hezký, i když tak trochu balík. Jožka mu záviděl vtip a pozornost holek. Záviděl kamarádsky bez zlých úmyslů. Občas ho dokonce i napodoboval ve slovníku i gestech. Dáša je oba mocně přitahovala svou provokující zralostí, jenže s Jožkou byl kamarád. Aleny si nevšímal. Tedy jen zdánlivě nevšímal, protože věděl, že si ho všímá ona. Ale nebyla moc hezká.

     Teď bylo všechno pryč. Psal dopis Aleně a vyznával jí lásku. Trochu lhal a trochu mluvil pravdu. Skoro totéž psal včera Zdeně, ale Zdena a ty ostatní byly příliš daleko. Alena byla z vedlejší vesnice. Toužil po ní jako po těch ostatních. Psal, že si jí tam na táboře nevšímal právě proto, jak se mu zdála pro svou krásu nedostupná. A aby přijela v sobotu do K. ve tři, k papírnictví na náměstí.

     Odeslal dopis a přišla nervózní sobota. Očekávání se mělo naplnit, šel k náměstí, šel po druhé straně a napínal svůj špatný zrak. Někdo tam stál. Ona? Prošel po druhé straně jakoby nic a říkal si, že až přejde a půjde zpátky… Šel zpátky a nikdo tam nebyl.

     Psal další dopis, že si nebyl jist, že špatně vidí, že měl najednou přílišnou trému. Jestli tam stála a viděla ho, proč nepočkala? Pokud se urazila, ať se nezlobí. Že příště… Psal, ale žádná odpověď nikdy nepřišla.

     Kolik těch bezvýhradných a přitom prolhaných prvních lásek ještě nepřišlo, neodpovědělo na dopis nebo zkrátka jinak nevyšlo?

     Polykal to utrpení a ani nevnímal, že mu právě překotně odumírá sítnice. Byla to skvělá psychoterapie, pubertální erototerapie nenaplněných a později naplněných lásek. Nesl na sobě kousek cejchu odlišnosti nespravedlivě postiženého, přemýšlejícího o životě víc než jeho vrstevníci. Občas se o samotě kamsi do dálky díval, jako by viděl, co jiní nevidí. To na dívky zabíralo, on zabíral na dívky a sítnice řídla.

     Marně vzpomínám, jestli jsem je viděl i v dobách, kdy jsem opravdu viděl. Můj zrak ještě ledacos zachytí, ale vše je překryto jakýmsi zrněním, které se skládá z rychle se pohybujících zrnek tmy a ohně. Někdy to docela obtěžuje a vysiluje, i když jsem si už zvykl. Z těch zrnek občas vidím odrazy. Ne zřetelně, jen tušené a proměňující se, a přece naprosto rozlišitelné. Doslova ksichty a bez těla. Nikdy ženské nebo dívčí. Šeredné, všelijak pokřivené mužské obličeje, většinou s přerostlými vousy a rozcuchanými vlasy, připomínající někdejší rozbouřené rockery.

     Pan M. říkal, že vnímá okolí jakýmsi vnitřním zrakem. Snad něco mysticko-telepatického. Je fakt, že chodí sám s jistotou a pohodou. Jednou mi absurdně nabídl pomoc jako zcela nevidomý trochu vidícímu. A šel opravdu úplně klidně a jistě. Taky "viděl", ale ne ksichty. Pan B. mi vyprávěl, jak se dívá svému psovi do očí a jak tam vidí celou jeho duši. Slepec a pes. Proč ne? Jak asi vypadá psí duše? On to po svém ví, neviděl ale ksichty.

     Chtěl jsem taky být oním rozervaným a vzdorovitě působícím rockerem? Určitě. Nebo mě chtějí poděsit nějaké duchovní bytosti, jak někteří věří? Možná. Nebo jen tak blbnu? Třeba. Před spaním si je zvědavě tak trochu vyvolávám do zorného pole své mysli a fantazie. Jindy si tam nalezou sami a nenechají mě spát. Defilují jeden za druhým a nenápadně mě sledují. Já se pak snažím zavřít ty podivné duševní nebo duchovní oči, ale nejde to. Nakonec vyčerpán šátrám v kuchyňské lince po prášku na spaní. Naštěstí to není tak často, ale co za deset let? Až zapomenu reálný obraz obličeje, co se mi bude zjevovat? Možná mi pokřivené přijde jako normální a naopak. Nevím. Občas se mi prostě zjevují.