Moje manželka má sestřenici, se kterou se rádi navštěvujeme. Máme ji rádi, je to prostá, venkovská duše, mluvící naším nářečím. Zkrátka, jak se říká, vidíme si spolu až do hrnce, proto si sdělujeme i příhody, za které se člověk dodatečně stydí.

     Jednou nám vyprávěla o své první návštěvě očního lékaře. Je třeba předeslat, že za ním musíme jezdit do nedalekého městečka, kde ordinuje jen omezený počet hodin. Jistě si dovedete představit návaly v jeho čekárně a někdy i před ní. Nic neřeší objednání v kartotéce měsíc předem.

     Sestřenice dostala termín až na závěr ordinačních hodin. Proto příliš nepospíchala, spíš počítala s patřičným opožděním. Myslela na to, co doktorovi řekne. Pan doktor zde působí již léta a získal si značný respekt i úctu. Vyžadoval vždy od pacientů jasné a přesné vyjadřování, zejména při označování zrakových obtíží. Proto si naše příbuzná v duchu připravovala, jak mu své zhoršení zraku co nejlépe a nejstručněji vysvětlí.

     Čekalo ji ale překvapení - prázdná čekárna. Jen jeden pán si u věšáku oblékal kabát "Cožpak už neordinují?" zeptala se nejistě. A hned nato se ze dveří ordinace ozvala sestřička: "Další!" Ve spěchu odložila kabát a vběhla do ordinace. Pozdravila a pan doktor jí okamžitě vpadl do pracně sestavované řeči: "Nic mi neříkejte, paní, špatně vidíte, musíte nosit brýle, nedá se nic dělat, máte už roky, s tím se musíte smířit!" Odmlčel se, jako by odpočíval po těch jedním dechem vyslovených slovech. Pacientka zůstala stát na místě, zcela vyvedena z míry. Nakonec se přece jen odvážila k otázce: "Jak jste to tak rychle poznal?" Lakonicky odpověděl: "Máte naruby svetr!" Sklonila hlavu a opravdu. Styděla se, že by se hanbou nejraději na místě propadla. Ale doktor se smál, jako málokdy, vychutnával si komičnost prošlého okamžiku.

     Od té doby, kdykoliv naše sestřenice doktora potká, setká se s jeho šibalským úsměvem. Znejistí a rychle sklopí zrak, aby zjistila, je-li její oděv tentokrát v pořádku.