Je tomu již pěkná řádka let, kdy označili odborníci, na slovo vzatí, mou těžkou slabozrakost jako "praktickou slepotu". Marně jsem se ohrazovala tvrzením, že na své téměř slepotě neshledávám nic praktického. Dohodli se ti slavní posudkoví páni, a jak řekli, tak i bylo. V té době jsem pracovala jako sociálně-právní referentka, předpisy jsem znala, jako když bičem mrská, ale ten zatrápený termín mi stejně nešel na rozum. Nezdál se mi ani logický, ani optimistický.

     Začátek nového milénia jsem zahájila velmi netradičně, na očním oddělení. Lékař mi doporučil, abych si nechala provést plastiku očních víček, která mám tak unavená a pokleslá, že činí zbytek mého zraku ještě zbytečnější. Celkem bezstarostně jsem přitakala - jedna operace navíc mě přece nemůže rozházet, vždyť jsem v tomto oboru již starej mazák.

     Cesta na malý operační sál byla normálně zbytkozraková. Přede mnou jasně bílá sestra osvětlovala svým andělským oděvem dráhu k výtahu a do šatny. Pak na sál a tam lékaři odvedli svou práci na mých unavených víčkách. Po hodině mě vypakovali - s oběma očima bytelně zavázanýma, ne však do postýlky, připravené na lůžkovém, ale hezky domů. Byla jsem na to připravená, a tak jsem neprotestovala. Zřízenec mě dovedl k šatně, abych si tam vyhledala své věci a převlékla se ze sálového do civilu. Trvalo mi to pár minut, vyšla jsem ze šatny a - nic.

     Netušila jsem, kam jít, kam si sednout, nebo snad lehnout? Požádala jsem jakousi dámu, v domnění, že je to sestra, aby mne dopravila do přízemí, kde na mne čeká syn. Ta dobračka se celá roztřásla a tónem, jakým mluvíme s blázny a dětmi, mi trpělivě vysvětlila, že to ona nesmí, ale že někoho sežene. Pochopila jsem, že to asi bude také pacientka a že mám za sebou první nedorozumění.

     Přispěchal zřízenec a zkoprněle se mě zeptal: "Jak to, že už jste převlečená?"

     "Já jsem totiž děsně šikovná, a proto vám ještě nezištně ukážu, jak vodit nevidící," asertivně jsem nabídla a zavěsila se do něho jako stará známá na korze. To se mu moc líbilo, protože již přede mnou nemusel kráčet pozpátku a držet mne oběma rukama. Liboval si, že jdeme jako normální dvojka a on má ještě volnou ruku na otvírání dveří a manipulaci s výtahem.

     Syn, který mě odvezl z nemocnice domů, nebohou matičku brzy opustil. Bydlí totiž někde úplně jinde a navíc se musel vrátit do práce. Manžel byl také v práci, vzal si s sebou i mého vodicího psa Majdu, která se mi tentokrát do plánované rekonvalescence moc nehodila. Docela jsem se těšila, že si následující čas užiji odpočívajíc s ledovými obkladky na zavázaných očích. Dlouho mě to ale nebavilo, nerada ležím na zádech, pytlíčky s kostkami ledu jsem si na očích musela přidržovat, což mě po dvou hodinách zcela znavilo. Měla jsem také velký hlad, protože jsem od snídaně nic nejedla. Ale nejdříve půjdu na toaletu. "Kterej blbec?" otázala jsem se nahlas a vztekle, když jsem poněkud příliš zvysoka dosedla na holou, studenou mísu bez sedátka. No jo, vzpomněla jsem si, že jsem ráno vylévala vodu z kbelíku a nechala sedátko ve vertikální poloze. Nestává se mi to často, pokud koukám, nikdy si na holé WC nesedám. Poslepu ano.

     Ze šoku i rozčilení nad vlastní zapomnětlivostí jsem se brzy vzpamatovala. "No tak, beruško, copak asi budeš jíst?" Naštěstí byly ve spíži čínské instantní nudle, tolik zavrhované a tolik vyhledávané. No, nekupte to... Pochvalovala jsem si, že jsem minulý týden ve spíži uklízela, a že tedy znám přibližné souřadnice místa výskytu čínských nudlí. Našla jsem tři balíčky. K přečtení názvu by nepomohla ani lupa přiložená na tlustý obvaz. Inu, pomyslela jsem si, našinec si asi nemůže moc vybírat. A vůbec, ty polévky chutnají skoro všechny stejně. Nasahala jsem plynový hořák, přiložila těsně k němu otvůrek zapalovače, otočila knoflíkem, zapálila, stáhla plamen, postavila konvici s vodou, přidala plyn a už to vařilo. Na hluboký talíř jsem postavila polévkovou misku, do ní nalámala nudle, přidala koření, nasahala okraj misky, přiložila zobáček konvice, nalila vodu a prstíkem zkontrolovala, zda se nudličky namočily. Před stolováním jsem si pod bradu uvázala velký plátěný ubrousek tak, jak jsem to viděla ve filmech pro pamětníky. Ale nebylo to potřeba. Nepobryndala jsem ani sebe, ani linku, ani stůl. Ten den jsem již podruhé o sobě prohlásila - tentokrát směrem ke sporáku - jak velmi jsem šikovná. Ještě jsem si, plná sebevědomí, uvařila kávu.

     Kafe nekafe, usnula jsem s pytlíkem ledu, který mi sklouzl pod hlavu. Přece jen mě přicházející bolest po operaci zmohla. Když jsem se probudila, nevěděla jsem, jestli je ještě světlo, nebo už tma. Nevěděla jsem, kolik je hodin. Hodiny jsem sice slyšela zlomyslně tikat, ale dostat se k jejich ručičkám předpokládá poměrně náročnou manipulaci se šroubovákem a krycím sklem. Snad abych udělala něco k večeři, rozhodovala jsem se a bez problémů nasypala dvě odměrky granulí do psí misky a zalila teplou vodou z vodovodu. Manželovi a sobě jsem chtěla nachystat něco jako obložené chlebíčky. Nakrájela jsem veku. To šlo. Pak jsem plátky mazala máslem. To už bylo horší, jeden byl umatlaný ze všech stran, na druhý sotva zbylo, třetí jsem vynechala, čtvrtý dostal dvojitou dávku, a tak nějak to pokračovalo. Kdybych na to aspoň trochu viděla, tohle by se mi nestalo. Salámová kolečka jsem musela rozpočítat a pak jimi spravedlivě podělit všechny plátky. Sýr jsem nakrájela tak křivě, že většinou odmítal spočinout ukázněně na chlebíčcích pokrytých salámem. Okurku a vajíčka jsem servírovala zvlášť, protože jsem nevěděla, jak je umístit, aby vzápětí s chlebíčků nespadly. Asi po hodině šíleného snažení jsem měla něco, o čem jsem předpokládala, že je lépe to nevidět.

     Manžel přišel domů dost pozdě a značně vyhládlý. Nepříliš účastně se zeptal na mé zdraví a průběh operace a pak se vrhl na večeři s komentářem: "To je fuk, jak to vypadá, hlavně že je toho hodně." Spokojeně pak usedl k televizi. Manžel má televizi rád a často se díváme spolu. Já se ptám, když mi něco není jasné, obličeje nerozliším, ale hlasy ano a většinou hodně pochopím z kontextu. Najednou, úplně bez vizuální informace, bylo všechno jinak. Nerozuměla jsem zvukům, nepoznala bych zřejmě rozdíl mezi Shakespearem a reklamou na prací prostředky. Asi za půl hodiny jsem toho měla dost.

     Nabídla jsem sama sobě další programovou alternativu načatého večera. Budu se věnovat Majdě. Ta byla moc ochotná si se mnou hrát, i když jí můj obvaz zpočátku nešel pod fousy. Ale stačila hračka, a hned jsme věděly, co se sluší a patří. Za chvíli jsem konstatovala směrem, kde jsem tušila manžela: "No, našinec to nemá snadný, když ani nevidí, jestli ten pes vrtí ocasem, nebo ne." "Vrtí," pravil lakonicky můj drahý a zřejmě dál čučel do své kouzelné bedýnky. Chtěla jsem si pustit rádio, ale nevěděla jsem, jak navolit stanice, které by se mi líbily, kde by se povídalo a nebyly tam reklamy a blbé ohrané popěvky, které mne už před třiceti lety nebavily. Toužila jsem o to víc vědět, jak "našinec" surfuje po éteru, zraku nemaje.

     Už dost otrávená jsem šla k počítači, že napíšu reportáž o čtyřiceti osmi hodinách naprosto nepraktické slepoty. A tu jsem na to přišla - Heuréka! Praktická slepota je ta, kdy ještě něco praktického vidíte - třeba jen linie nábytku, uspořádání světel, úhel sklonu, vrtění psího ocasu, tmavý předmět na světlém stole, barevné fleky a stíny, které vyplňují prostor kolem vás. A velké a výrazné ručičky na domácích hodinách, tlustým sklem názvy potravin a spotřebního zboží na balíčcích, pod lupou a silným světlem pár písmen na displeji mobilu, které vám pomohou rozluštit, komu vlastně hodláte volat. A siluetu míjejícího člověka, slunce za oknem a tmu ve sklepě. A také vidět na počítačové klávesnici alespoň polohu svých prstů, když už ne písmenka.

     Noc po operaci jsem celkem pohodlně strávila v ušatém křesle, protože jsem nesměla spát jinak než na zádech, abych si něco neprovedla se stehy. A tohle spaní mi v posteli nejde. Docela jsem se těšila na ráno. Ale kdy je vlastně ráno? Jan Werich pravil, že hned po procitnutí. Asi to není úplně pravda, protože jsem si ještě dlouho po procitnutí pouštěla načtenou knihu na kazetě, než se ozval budík, který vyhodil mého manžela z naší poctivé postele. Snídani s mým milovaným filtrovaným kafíčkem i mazané rohlíky obstaral sám. Také po mně zkontroloval - jak ponižující! - použité WC a umyvadlo. Jak to jen ten našinec dělá? Asi hned za sebou preventivně všechno vygruntuje.

     Zbýval mi celý den nekoukavého rozvrhu, ale byla jsem dobré mysli. Vždyť jsem přece sedávala v porotě při závěrečných zkouškách instruktorů sebeobsluhy nevidomých a vyučovala děti a studenty základy prostorové orientace. Tak s chutí do toho! Začneme tak trochu žehlit, čistě rehabilitačně. Manželovu košili, kterou by ve finále na sebe nevzal ani nebožtík, jsem žehlila asi půl hodiny. Stopovala jsem si čas na minutníku, který je docela dobře osahatelný. Trička dopadla dobře, pokud se rozhodneme je nosit pod něco a nesvlékat to, co je přikryje. S napůl přeloženým velkým ubrusem to šlo ještě lépe, ale pořád jsem nějak zapomínala, kterou stranu jsem již vyžehlila. Byl dokonale rovný, ale bohužel poskládaný naruby, protože neměl pevný kraj.

     K obědu opečená klobáska, fazole z konzervy a nakládaná zelenina, smažená cibule navrch. Jíst se to dalo, ale normálně by to bylo za deset minut, takhle za půl hodiny. Jako moučník či přesnídávka jogurt. Opakovala se situace s výběrem polévek. Tři různé jogurty a z nich jen jeden borůvkový, na který jsem měla největší chuť. Samozřejmě jsem otevřela jahodový. Ze samého rozčarování jsem ho nelítostně snědla na posezení.

     Pak někdo zazvonil a já si nebyla jistá, zda je to opravdu soused Luděk, nebo za něj se vydávající zločinec. Otevřela jsem. Skoro upadl, jak se lekl mého sklopeného hledí z fáčů a náplastí, teď již mírně upatlaného jídlem a zubní pastou. Určitě si všiml i pokecaného trika, o němž jsem v tu chvíli neměla ani zdání.

     Ten den jsem načala asi deset balíčků papírových kapesníků a ty jsem postupně ztrácela a znovu náhodně objevovala na nemožných místech. Ložnice byla zamořená kazetami bez krabiček a krabičkami bez kazet. Na kuchyňské lince přibylo drobného smetí, ačkoliv jsem na všechno používala tácky a misky a noviny, abych nenadělala. Při utírání linky jsem rozbila zapomenutou sklenici s limonádou, kterých se již tou dobou po bytě povalovalo aspoň šest - pořád jsem je ztrácela. Léky, které normálně beru, jsem nevzala. Některé jsem po hmatu rozeznala, jiné nikoliv, a to mě štvalo.

     Zavolat nebylo komu - nemohla jsem si najít v notesu žádné číslo a pamatuji si pouze horkou linku do blázince, kterou jsem prozatím chtěla ignorovat. Polila jsem psa a svou pravou nohu vodou z misky, kterou jsem chtěla odnést na určené místo. Hadr na zem jsem hledala dobrých pět minut. Schoval se v kbelíku, mrška. Původně zamýšlený trénink chůze s dlouhou bílou holí jsem vynechala, protože venku napadlo asi dvacet čísel sněhu. Brodit se jím bez vodicích linií, to jsem si netroufla. Vždyť bych u toho našeho paneláku zabloudila po několika krocích!

     Po zbytek odpoledne jsem přepisovala a dopisovala včera začatou reportáž o praktické a nepraktické slepotě. Jsem nyní v mnohém poučena a v mnohém pokornější. A tak se ti, můj milý čtenáři, vyznám ze svých aktuálních pocitů:

     Mám několik přátel mezi nevidomými. Někteří jsou neobyčejně šikovní a integrovaní v obtížích normálního života. Většinou nevidí již velmi dlouho, často od narození. Vždycky mi byli velkým povzbuzením, když jsem meditovala nad svou zamlženou budoucností.

     Jsou zde i ti méně šikovní, kteří občas tak nějak neobratně trčí v prostoru, žádají pomoc při nalévání toho, či rozkrájení onoho, neumějí zalít kytky a mají špatně vyžehlené, nehezky zkombinované nebo nepadnoucí oblečení. Pokud chodí, tak s nezbytným průvodcem, přičemž jim bílá hůl slouží jen jako znamení. Nemají-li průvodce, sedávají doma s bůhvíjakým programem. Ne, že by mi byli nějak podezřelí, ale vždycky jsem si v podvědomí myslela, že to s tou svou nemohoucností trochu přehánějí. Proto jsem se snažila je všelijak aktivizovat. Dnes vidím, jak brutální a netaktní tato má snaha často byla, a hodně se za to stydím.

     Pobryndaná, uprostřed zbytečně naplno rozsvíceného bytu, vypadajícího jak po větrné smršti, přemýšlím o věcech, které by mi dříve připadaly zbytečné a neadekvátní. Ačkoliv pro obvazy nevidím, vidím, že všechno je jinak. Hlavně se mnou je všechno jinak. Už nejsem hvězda rekondičních kursů a možná ani ne tak dobrá kamarádka, jak jsem si myslela a chtěla být. Dost ale rozlitého mléka - doslovně i obrazně. Zítra mi sundají obvazy a budu alespoň trochu vidět, než splasknou otoky. Pak to bude, jak věřím, lepší. A co dál? To ještě nevím.

     Mám ale ode dneška v sobě jednu velkou radost - radost ze všech, jejichž slepota není, podle mínění moudrých, praktická, ale úplná. A oni nejen že překonávají svou pohodlnost a třeba i nedůslednost a nepořádnost, ale vítězí nad svou sebestředností a jistě i únavou a depresemi. Pomáhají i jiným poprat se s nejapným osudem, který jim ubral na vidění, ale nikoliv na vůli k životu a na humoru, s kterým jde všechno snáz.

     Moc jim všem děkuji. Děkuji těm, kteří mne svou tichostí a pokorou zahanbili, i těm, kteří mě povzbuzují, když na vlastním životě bez patosu ukazují, že všechno jde, když našinec chce. Přeji nám všem, aby to moc neklopýtalo, ale opravdu dobře šlo.

     Poznámka autorky: Četně se vyskytující slovo "našinec" znamená slepý, nevidomý nebo nevidící. Pochytila jsem ho v kontaktu s osobami takto postiženými. Je krátké a výstižné, znamená jistou sounáležitost a není diskriminující.