Nevidíme dolů, ale rádi s mužem vystupujeme na rozhledny. Vystoupáš, často překonáš krkolomné schody a jsi kdesi vysoko, jaksi nad věcí. Prostor pod tebou šumí a zpívá nekonečností dálek. Z výšky je všechno jiné, ač se očima nemůžeš zachytit čáry obzoru.

     Známe to na Trúbě, která se vypíná nad Štramberkem, na věžích - Staroměstské a Mostecké. "Rozhlédli" jsme se i z Petřína, tento zážitek je nejčerstvější. Ještě mi zní v uších hemžení pod námi i ozvěny vzdáleného města.

     Štramberská Trúba je zase krásná svou starobylostí, všechno je zde tajemné a staletě vlhké. Nevidomý by sám, při velké opatrnosti, vyšel nahoru, ale bylo by to velice nejisté a bázlivé dobývání výšek. S přáteli jsme vyběhli lehce a bez obav. Člověk si někdy říká, vždyť vlastně mohu všechno, zvládnu to sám. Ale s těmi druhými pocítíš ulehčení a chvíli příjemného odpočinku.

     Rozhlížet se, "rozposlouchávat se" po krajině. Jak nevšední, jak nesamozřejmé!