To jsem se jednou vrátil vlakem k nám do Ústí notně vyhladovělý. V břiše mi kručelo už od Prahy a vlak neměl jídelňák. Obyčejně to vydržím až domů, ale tentokrát jsem zapadl na párek do bufíku, hned kousek od nádraží.

V bufetu bylo husto a černo a kravál mě div nevyrazil zpátky na chodník, ale hlad je mocný spojenec. Pomohl mi probít se zapařenou masou lidských těl až k pultu a zmocnit se, za nemalý peníz, libereckého párku se dvěma rohlíky a Březňáka. Prodíraje se do jednoho z koutů bufetu, přišel jsem pouze o hořčici, která zřejmě ozdobila něčí kvádro. Položil jsem svou kořist na upatlaný pultík "na stojáka", odložil svou štíhlou, bílou průvodkyni do růžku. A s chutí, podmíněnou nepřekonatelnou biologickou potřebou mého organismu, jsem se pustil do lahůdkové uzeniny našeho regionu. Ukusuji a přežvykuji tlustou nohu liberečáka a teprve nyní si začínám uvědomovat intenzitu okolního rumrajchu. Vidím jen tmavé figury, ale temné, hrdelní a nosové hlasy mě nenechávají na pochybách o převaze romské pospolitosti v lokále.

Najednou zahlédnu temný stín pracky, chtivě se šinoucí nad stolem k mému talíři, na kterém dosud pokojně odpočívá druhá nožička párku. Polévá mě horko a mráz. Říkám si: "Braň si svůj majetek, nedej si urvat svůj žvanec!" Vzápětí se však hlásí výstraha: "Vole, je jich tu jako mraků, ještě tě zmlátěj a nikoho se nedovoláš. Vyrazej z tebe i ten kousek, cos do sebe stačil naládovat."

Vtom se však ozvalo plesknutí, jako přes pořádně tlustou panímandu. Zaječel mladý hlas, dutě to bouchlo, křáplo sklo o beton a ozvalo se romské hromobití: "Ty darebák! Nestydiš sa okradať slepého? Když maš hlad, tak si bež zarobiť!" Bude to asi nějaký jejich vajda, nebo jak jim říkají, pomyslel jsem si…

Ale možná, že to byl prostě jen takový slušný cikánský pantáta, který si potrpí na fair play hru vůči slabším. Nevím. Koukal jsem se rychle vypařit, bylo mi z toho nějak trapně a taky mě přešla chuť.